I. (část první)

I. (část první)

Bylo, nebylo jedno malé děvčátko jménem Verunka, které žilo v malebném paláci, obklopeno sloužícími a přepychem.

Každá jiná dívka na jejím místě by byla šťastná, že vždy dostala vše, po čem kdy toužila, ale ona taková nebyla.

Nikdo však netušil, že se něčím trápila, neboť se na své okolí vždy usmívala a nikdy si nestěžovala. Jen její milovaný malý psíček, jenž s ní trávil většinu jejího volného času. Našla ho jako malinkaté štěňátko v královské zahradě a od té doby se o něj starala. Začala mu říkat Robin a on se od ní od té doby skoro nehnul. Vždy jí byl po boku, ať už seděla v sále a poslouchala hlášení vyslanců, či diplomatů anebo běhala v zahradách a hrála si s ním na honěnou.   

Jak čas pomalu ubíhal, a Veronika rostla a krásněla, byla daleko více zamlklá a zamyšlená. Okolí si o ní šeptalo, že je velmi rozumná a chytrá. Ona však byla čím dál více smutnější.

Jak se blížil čas jejích dvacátých narozenin, její tvář byla bledší a kruhy pod očima větší. Ostatní to připisovali jejímu studijnímu úsilí. Ale kdyby Robin mohl mluvit, všem by vyprávěl o jejích probděných nocích a vyplakaných slzách.

Stejně jako rostla Veronika, vyrostl i Robin. Byl z něj teď obávaný hlídač, který ke své paní nepustil nikoho, koho ona neznala. Žil s nimi už skoro devět let a z malého miloučkého štěněte se stal velký černý chlupatý pes.

Právě se procházeli v jednom z nejzazších koutů zahrady, kde Veronika trhala všelijaké kvítí, které pak hodlala odnést na hrob své matky, když zaslechla praskot suchých větviček.

Stejně jako Robin i ona se na místě zastavila a zkoumala své okolí, zda někoho nezahlédne. Byla si vědoma, že v této části zahrad neměla co pohledávat. Otec jí už několikrát napomínal, aby tam nechodila. Ona však chtěla mamince přinést ty nejhezčí květiny a ty rostly jen zde.

Zadívala se na stromy, které obklopovaly tuto část zahrady. Jen zde se královských zahrad dotýkal les, jenž rostl kolem paláce a města. Slýchávala od sloužících, že byl prokletý. Kdysi tam prý žila jedna stařena a ta z čiré zlomyslné radosti zaklela celý les černou magií jen proto, aby ji nikdo neobtěžoval. Jenže stařena poté zemřela a les zůstal prokletý. Lidé se od té doby do něj báli vstoupit. Než aby šli cestou, která vedla středem lesa do nejbližšího města, ho obcházeli a trasa jim tak trvala jednou tolik.   

Veronice ten les ale vůbec strašidelný nepřipadal. Co jí krapet nahánělo hrůzu, byly stromy rostoucí velmi blízko u sebe. Tak z louky, kde stála, viděla jen na několik metrů hluboko za jeho hranici.

Pomyslela si, že to muselo být nějaké zvíře, neboť Robin nevrčel, ale očichával nejbližší kmen a vrtěl při tom ocasem.

S klidem se k tomu divnému lesu otočila zády a pokračovala ve sbírání květin, až měla za chvíli plnou náruč.

Když odcházela po pěšince zpátky k paláci, vůbec si neuvědomovala, že ji sleduje pár modrých očí. Jen Robin se na chvíli zastavil a zkoumal les, ale po zavolání svého jména, nechal les lesem a běžel za svou paní.

Poté co květiny odnesla na hrob, spěchala za otcem do jeho pracovny, neboť jí po služce vzkázal, že si s ní přeje mluvit.

Jen co usedla do křesla naproti němu a pohlédla mu do tváře, uhádla, o čem se bude hovořit a radost z toho věru neměla.

„Stále si pamatuji okamžik, kdy jsem tě poprvé spatřil v náruči tvé matky, připadá mi to jako by to bylo včera,“ zamyšleně si prohrábl své plavé na skráních mírně prošedivělé vlasy. Veronice unikl mírný povzdech, tuto konverzaci vedli od jejích šestnácti let.

„Myslíš, že jsem šťasten, že musíme vést tento rozhovor? Mýlíš se, nejraději bych tě nikomu nedával, ale království potřebuje dědice.“

„Mám ještě dost času, otče,“ snažila se jeho rozhodnutí oddálit.

„Já mladší nebudu a syn se mi už nenarodí. Musíš pochopit, že to děláš pro svou vlast, stejně tak jako já a tvá matka před jednadvaceti lety.“

„Vždyť nejsi vůbec starý, tati, můžeš se znovu oženit a mít dědice,“ oponovala, i když věděla, že to nemělo velkou cenu. Tuto debat už vedli mnohokrát a ona nikdy neměla šanci uspět. Její otec se už dávno rozhodl.

„Toto už není možné. Prostě se vdáš! A nepřipouštím žádné výmluvy, je ti to jasné?“ pronesl rozzlobeným hlasem král. Pak už jen stačil zahlédnout lesknoucí se oči jeho jediné dcery a vzápětí se za jejími zády hlasitě zabouchly dveře. Králi poklesla ramena a schoval si tvář do dlaní. Vůbec nebyl šťastný.

Seděla v altánku, jehož stěny byly pokryty popínavými růžemi a vdechovala jejich vůni. Sledovala pomalý západ slunce, na nějž měla krásný výhled a sem tam zkontrolovala dovádění Robina. Právě se honil za motýlem, který mu úspěšně unikal a jakmile se dostal do blízkosti záhonu květin, začal kýchat a svého pronásledování zanechal. Kdykoliv jindy by to Veronice na tváři vyvolalo aspoň malý úsměv, ovšem dnes to jen melancholicky sledovala a ani podívaná na oblohu, kde mraky společně s posledními paprsky slunce vytvářely ohňostroj barev, ji nedokázala potěšit tak jako jindy.

Měla pocit, že už nikdy nebude šťastná, a to jen proto, že se musela vdát. Bylo jí osm let, když jí umřela maminka a od té doby s ní bylo počítáno jako s následovnicí trůnu. Otec se odmítal podruhé oženit a tak od dětství byla připravována na tuto roli. Díky tomu byla čím dál tím více nešťastnější. Její dětství se skládalo z pouček o dobrém chování, etiketě, čtení, učení dějin, zvládání konverzace v několika jazycích a také se učila hospodařit s královstvím. Neměla čas si hrát jako normální dítě, nemohla nikam sama chodit, všude ji musel někdo doprovázet. Až poté co z Robina vyrostl její hlídací pes, ji nechávali potulovat se v zahradách samotnou. Byla zamlklá a s dětmi svého věku se skoro nestýkala. S kým se setkávala především, byli učitelé, knihovníci a rádcové jejího otce. Ti všichni se ji snažili připravit na její úkol.  

Jejím jediným kamarádem byl Robin. Cítila se osamělá a nedostatečně připravená na to, aby se vdávala, natož pak vládla.

Její povzdech se nesl potemnělou zahradou a přilákal Robina, aby se na svou paní přišel podívat. Opřel se jí hlavou o kolena a zkoumal ji očima. Viděl kapičky slz stékajících po tvářích, které mu sem tam dopadly i na čumák a utrápený pohled, který jeho paní směřovala někam do černé nicoty, co se kolem nich začala rozprostírat. Pocítil neklid a zakňučel.

Veronika ho teprve teď vzala na vědomí a podrbala ho za ušima.

„Já vím,“ povzdechla si neslyšně, „musím to udělat pro dobro země. Ale co láska? Co nějaký cit?“

„Všichni mi říkají, že po svatbě se do svého muže zamiluji,“ vykládala psovi dál, jak byla zvyklá se mu se vším svěřovat. „Ale co když ne? Co si poté počnu?“

Pes udělal věc, kterou dělal vždy, když plakala. Opřel se předními packami o její kolena a jazykem jí olízl polovinu tváře. Pokaždé to zabralo a panička se usmála a na trápení zapomněla. Ovšem dnes to bylo jinak. Jen ho pevně objala a plakala dál.

Robin už nevěděl, co má dělat. A tak jediné co ho napadlo, bylo, že se k ní přidal také, ovšem ve svém stylu. Začal potichu výt, až jeho hlas nabýval na síle a nesl se široko daleko. Zaslechl ho každičký tvor v prokletém lese a skupina vlků, jejž tam žila, mu jeho smutnou píseň opětovala.

Lidé v paláci i ve městě se vykláněli z otevřených oken a poslouchali tesknou píseň noci. Všem běhal mráz po zádech a zvířata v maštalích a chlévech neklidně a ustrašeně přešlapovala.

Veronika ani Robin si neuvědomovali, co svým počínáním způsobili.

Po krátké době přestala plakat, osušila si oči a vydali se společně do ložnice, aby se vyspali na zítřejší den.

Den, na nějž se vůbec netěšila. Den, kdy si vybere svého budoucího chotě. Den, kdy ztratí svou svobodu.

Seděla na vyvýšeném stupínku spolu se svým otcem na krásně vyřezávaném trůnu, jenž se od otcova lišil pouze v tom, že neměl nahoře korunu.

Bylo mírně po poledni a v trůnním sále se tísnil velký dav. Díky mrakům, které překryly slunce a nedovolovaly tak paprskům, aby pronikly až do sálu, svítily všude svíčky a jejich lesk se odrážel od třpytivých ozdob všech účastníků a házel barevná prasátka.

Aby se nemusela dívat na lidi, kteří ji svými upřenými pohledy přejížděli po celém těle, zadívala se na své šaty. Uvažovala, zda bylo opravdu nutné se obléknout tak vyzývavě. Ovšem byl to králův rozkaz a ona musela poslechnout, jak se na dobře vychovanou dceru slušelo a patřilo.

Šaty měly hlubší výstřih, než obvykle nosila a cítila se tak nepříjemně a v pase je měla tak sešněrované, že ji bolel žaludek. Od pasu se pak rozšiřovaly a u kotníků jí vrstva spodniček tvořila nepropustnou hradbu. Připadala si jako šašek v nějaké maškarádě. Chyběla jí už jen maska na obličej a převlek by byl dokonalý.

Kromě toho že šaty byly temně fialové a zvýrazňovaly její zelené oči, byly posety snad tisícem malých perliček a u živůtku spoustou safírů. Pokud se někdo v sále nejvíce třpytil, jistě to musela být ona. Na krku měla náhrdelník z diamantů, jež ji vysely i z ušních dírek a ve vlasech měla vetkaný diadém z diamantů a ametystů.  

Byla doslova vystavována jako nějaký kus nábytku a jen se čekalo, kdo přihodí nejvyšší cenu. Štvalo jí to, ale na tváři si musela ponechat neutrální výraz, který ji pomalu zmáhal. Doufala, že budou brzo hotovi.

Ohlédla se na Robina, který seděl po její pravici, a položila mu ruku na vršek hlavy a pomalu ho hladila. Díky jeho přítomnosti se cítila aspoň trochu klidná. Věděla, že dokázal vycítit zlého člověka a doufala, že jí pomůže s výběrem. Už několikrát ji takto uchránil před nepříjemným zážitkem s několika muži, kteří o ni usilovali. Pokaždé se poté ukázalo, že nebyli tak skvělí, jak se na první pohled zdálo. Důvěřovala jeho úsudku.

Šepot v sále utichl, neboť se její otec postavil, aby pronesl uvítací řeč.

„Vítám vás, vzácní páni, v našem království. Vím, že mnozí s vás vážili dalekou cestu a přijměte proto všichni mé upřímné díky,“ přejel je svým pátravým pohledem a v duchu se radoval nad tím, kolik se jich sešlo. Byla zde dobrá dvacítka princů, knížat a vévodů ze všech končin. Jedni byli bledí a světlovlasí, jiní zase dohněda opálení s černými vlasy. Veronika si mezi nimi prostě musela jednoho vybrat.

Ukázal na Veroniku a pokračoval: „Toto je má jediná dcera princezna Veronika, o jejíž ruku se budete ucházet.“ Pohodlně se na trůnu opět uvelebil a spokojeně pozoroval dav.

Před stupínek vešel vyzáblý mužíček, jejž svou dlouhou hodnostářskou holí zabušil o zem a pravil: „Seřaďte se prosím pánové do jedné řady a postupně přistupujte k princezně. Vaším úkolem je představit se a něco malého o sobě říci. Prosím pánové, můžete začít,“ pokynul jim rukou. Jen co domluvil, skupinka mladých mužů se nahrnula dopředu, jak chtěl být každý z nich první. Po mírných rozmíškách se jakžtakž domluvili a uspořádaně se postavili do zástupu.

Litovala, že na sobě žádnou masku neměla. Mohla by se tak usmívat a nikdo by to neviděl. Tak jen s velkým úsilím zadržela smích deroucí se jí z úst a pozorovala jejich počínání.

Bylo to všechno velmi komické. Jak si je tak prohlížela, když jejich hlavy vykukovaly z řady a koukaly se dopředu, připadali jí všichni stejní, byť se lišili barvou kůže a vlasů. Oblečení všech bylo to nejlepší, co mohli sehnat, podezřívala pár jedinců, že mají dokonce paruky a svá těla všemožně vycpaná – hlavně na ramenech, aby vypadali mužněji.

Její pozornost na sebe posléze upoutal muž, stojící první v řadě.

„Jsem poctěn, že tě poznávám, princezno Veroniko,“ hluboce se jí uklonil, až se mu na zádech vyhrnul krátký kabátek a všem tak odhalil, jakou barvu mělo jeho prádlo, které vyčuhovalo zpod kamaší.

Musela si dát ruku před pusu a předstírat kašel, aby zamaskovala své vyprsknutí smíchu.

„Jmenuji se Ctirad Ctihodný z Veleváženého království,“ pokračoval a Veronika myslela, že pukne smíchy. Cítila, že začínala rudnout v obličeji, jak přemáhala smích.

V tom se její pravé dlaně dotkl psí čumák a pokládal jí do dlaně vějíř. Už kolikrát ji napadlo, zda Robin neuměl číst myšlenky. Rozevřela ho a jala se s ním ovíjet. Ihned jí bylo lépe a mohla si za ním schovat tvář pokaždé, když se jí chtělo usmát.

Ani pořádně nevnímala, co ji Ctihodný Ctirad říkal. Bylo jí jasné, že jeho si nevybere. Nejen kvůli jménu, ale i jeho přehnaně vyparáděným šatům, které vypadaly, že mají více diamantů, než měla na sobě ona. Nepotřebovala vedle sebe někoho, kdo se parádil více než ona a připadalo mu to ještě k tomu normální. To by království bylo brzo bez peněz.   

Naštěstí se od ní nepožadovalo, aby jakkoliv mluvila, takže mu jen pokynula, když domluvil a on přenechal své místo dalšímu.

To byl zase velmi vysoký a hubený mladík s pihatým obličejem a zrzavými vlasy. Jeho oblečení sice bylo té nejvyšší kvality, ale jeho cihlová barva se ošklivě tloukla s jeho vlasy. Navíc nepěkně koktal a než ze sebe vyslovil své jméno – Konrád Krakilirovský z Krakírovska, trvalo mu to hodně dlouho. Ten také neprošel.

Třetí v řadě byl malý muž s hranatou postavou a kudrnatými plavými vlasy. Z jeho delšího světle modrého kabátu vyčuhoval pupek, který byl přepásán červenou šerpou. Na hlavě měl usazen klobouk ze stejné látky jako kabát a v jeho středu měl zapíchnutých několik pavích per. Navíc nebyl ani mladý, mohlo mu táhnout tak na čtyřicet let.

Zatímco se představoval – Hrabián Hrbatý z Hrbat, se Veronika koutkem oka podívala na svého otce a viděla jeho tvář staženou nechutí. Musel se samozřejmě ovládat a nikdo jiný než ona by to na něm nepoznal. Seděl strnule v křesle, své ruce zatínal do opěrek trůnu a ústa měl přísně stažená.

Asi mu došlo, že to nebyl zrovna nejbáječnější nápad, který kdy dostal, přemýšlela v duchu, zatímco sledovala, jak se jí představoval čtvrtý nápadník, jehož jméno pro jeho příšerný přízvuk ani pořádně nezaslechla.

Tak to pokračovalo dál, a Veronika spolu s králem byli čím dál tím více znechuceni z toho, jaký „výkvět“ aristokracie k nim tentokrát zavítal. Buď měli líčidel a parfémů na sobě více než prodejná žena – v několika případech jejich vůni cítila i ona a to seděla několik metrů od místa, kde stáli, nebo byli tak ověšení šperky, že jí z toho jak se pak třpytili, rozbolela hlava.   

Přestávala doufat, že by mezi nimi nalezla svého budoucího muže.

Když domluvil poslední uchazeč – s nezapamatovatelným jménem a nezdravou nazelenalou pletí, oddychla si. Přesto ji otec opět překvapil tím, když všechny zúčastněné pozval na večerní hostinu. Nikdy předtím to neudělal, vždy je poslal ihned domů.

Jen co to dovolovala etiketa, vzdálila se z trůnního sálu a pospíchala do zahrady. Nutně se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, který v sále díky mnoha parfémům doslova scházel.      

Když kráčela chodbou vedoucí k vstupní bráně, otočila se, aby zkontrolovala, zda ji Robin následoval a stále tváří otočená k němu narazila na tvrdou překážku.