I. (část druhá)

I. (část druhá)

Překvapením vyjekla a jistě by skončila na zemi, kdyby ji v pase nezachytily pevné ruce. Pohlédla na svého zachránce a dokázala vnímat jen modré oči, které ji z blízka starostlivě pozorovaly. Pro ni z nepochopitelných důvodů ji srdce začalo bít rychleji a cítila, že jí tváře zalévá červeň.

Poté ji z jejího okouzlení probudilo Robinovo zavrčení. Vymanila se z cizincova náručí, odstoupila od něho na bezpečnou vzdálenost a pohladila Robina po temeni, aby ho uklidnila.

„Omlouvám se, nechtěla jsem do tebe vrazit,“ klopila oči stydlivě k zemi, neboť se vůbec neuměla vyznat ve svých pocitech. Přesto ji neušel úsměv, který jí cizinec věnoval.

„Není třeba se omlouvat, má paní,“ prohlásil a uctivě se jí poklonil.

Měla možnost si ho pořádně prohlédnout a shledávala ho velmi přitažlivým. Oblečení bylo sice střídmé, ale z kvalitní látky a lahodilo oku.

Pod dlaní cítila Robinovy chlupy varovně zježené a nechápala jeho chování. Ten muž jí připadal úplně normální a neškodný. Sice si všimla jeho meče, ale který muž se bez něj v dnešní době obešel?

Robin opět zavrčel a Veronika musela volit mezi ním a panem neznámým. Poprvé v životě jí tato volba připadala těžká.

Chytila psa za volnou kůži vzadu na krku a držela ho po celou dobu, co toho muže obcházeli. Nechtěla, aby ho Robin zranil. Do té doby, než zmizeli v ohybu chodby, cítila na sobě cizincův pohled.

Jakmile se ocitli venku na čerstvém vzduchu, zamířili do altánku. Tam se Veronika horko těžko usadila na úzkou lavici, díky své objemné spodní sukni. Robin se ani na okamžik nehnul od jejího boku. Neproháněl se odpolední zahradou, nehonil motýli ani včely, jen jí teď ležel u nohou a pozoroval ji svýma očima.

„Co to do tebe vjelo, Robine?“ ptala se ho, jakoby nebrala v potaz to, že ji nikdy neodpoví. „Nemusel jsi na něj tak vrčet.“

Odpověděl jí štěknutím, jakoby rozuměl, co říkala.

„Že jsi musel? To teda není pravda. Všiml sis, jak vypadal? Jaký to byl rozdíl oproti těm, které jsme nechali v sále?“ pokračovala dál.

Zakňučel, neboť pochopil, že ho hubovala a opřel se tlamou o její stehno.

„Ach, já vím, že jsi mě chtěl jen chránit,“ pohladila ho po krku a podrbala za ušima.

„To víš, že tebe mi žádný muž nenahradí, mám tě ze všech nejraději,“ sehnula se a objala ho kolem krku. „Jsi můj velký ochránce,“ zašeptala mu do ucha a on ji radostně olízl krk.

Zachichotala se. Tohle jí chybělo.

Pustila se jeho krku a bylo jí jedno, že na její nákladné a drahé róbě ulpěly jeho tmavé chlupy. Vůbec jí to nevadilo. Jestli si ji má někdo opravdu vzít, musí ji mít rád i s psími chlupy na oblečení.

Nechtělo se jí vrátit se zpátky do sálu, ale věděla, že nejpozději na večeři tam jít musí. Netušila, jak dlouho to tam vydrží, aniž by se buďto rozesmála na celý sál anebo znechucením zkřivila tvář. Alespoň pořád měla vějíř, za nímž se mohla aspoň trochu ukrýt v případě nouze.

Pozorovala slunce, které se pomalu ale jistě klanělo k obzoru a přemlouvala samu sebe, aby se zvedla ze svého místa a zamířila do svých komnat, aby se aspoň trochu upravila. Když se slunce dotklo horizontu, s útrpným povzdechem zamířila do paláce. Robin ji jako vždy věrně následoval a kroutil u toho vesele ocasem. Ona jeho nadšením rozhodně neoplývala.

Když poté upravená, učesaná a navoněná vstoupila po boku svého otce do hodovní síně, musela se hodně přemáhat, aby nevyprskla smíchy. Přítomní pánové totiž byli snad ještě více nevkusně oblečeni než popoledni a z jejich příšerných vůní ji hlava rozbolela už na schodišti. Ona zůstala v těch stejných šatech, nehodlala se totiž kvůli nim znovu převlékat.

Měla štěstí, že jídelní stůl byl dostatečně široký a tak mohla spolu s otcem sedět v jeho čele na jedné straně. Stihla si s ním totiž promluvit ještě před večeří a shodli se na tom, že bude sedět po jeho boku a ne na opačné straně stolu. Král jí však nesdělil, že pro ni měl překvapení v podobě nového uchazeče o její ruku.

Proto byl její úžas opravdový, když spatřila po své pravé ruce usazeného onoho cizince, s kterým se srazila v chodbě.

„Ty? Co tady děláš?“ šeptla jeho směrem první myšlenku, která ji napadla bez ohledu na to, zda to bylo taktní či nikoliv a také jí ihned nedošlo, proč s nimi seděl u jednoho stolu.

Ten se jen zářivě usmál a dál sledoval krále, který bral do ruky číši s vínem a hodlal pronést přípitek.    

Ten naštěstí netrval moc dlouho a za chvíli už sloužící pokládali na stoly mísy a tácy plných jídel.

Právě si k ústům přikládala první sousto pečeně, když se na ni její otec otočil a chystal se promluvit. Způsobně odložila vidličku zpátky na talíř a napadlo ji, zda se dneska stihne vůbec v klidu najíst, když jí není dopřáno ani první sousto.

„Krátce poté co jsi odešla odpoledne ze sálu, se zde ukázal tvůj poslední nápadník. Dorazil později než jiní, protože pochází z nejvzdálenějšího knížectví –  Temného lesa. A já jsem si dovolil ho posadit po tvé pravici, viď že ti to nevadí, dceruško moje?“ pronesl král s úsměvem od ucha k uchu. V duchu si mnul ruce, jak se mu to skvěle podařilo udělat. Krátce s ním totiž odpoledne hovořil místo své dcery a shledal ho nejvhodnějším nápadníkem ze všech přítomných.  

Veronika však jeho nadšení nesdílela. Po celou dobu co ho poslouchala, ji úsměv na rtech postupně odumíral, až ho nahradila přísná linka jejích rtů semknutých těsně k sobě.  

Pomalu se otočila na svého nového nápadníka a její strnulý výraz jí z tváře nezmizel. Kdyby se s ním před tím nesetkala, neranily by jí tak teď otcova slova. Pocítila v sobě osten hněvu na cizince, který jí prvně vůbec neráčil říci, co tam vlastně pohledával. Musel poznat, že je princezna. Měl se jí hned představit. Místo toho si ji jen prohlížel. Mohl být hezký a mít vkusné oblečení, ale byla pro něj jen kusem něčeho, co mohl získat. Proto zde také přijel. Opět si připadala jako kus nábytku a chuť k jídlu ji přešla také.

Cizinec si všiml jejího výrazu a trochu zaváhal, než začal hovořit.

„Je mi ctí, že tě konečně poznávám, princezno. Až do našeho knížectví se donesly zvěsti o tvé kráse a šarmu, musím říci, že vůbec nelhaly,“ lichotil ji vemlouvavě a Veroniku z jeho sladkých slov začaly pomalu bolet zuby. Podobných lichotek si dneska vyslechla spousty a nevěřila, že by je oni muži mohli myslet vážně. Co se jim na ní líbilo, byla její koruna, ne to jak vypadala. Byla průměrně vysoká, až příliš štíhlá a málo vyvinutá na těch správných místech. Tvář měla sice bez poskvrny, ale zato s mnoha pihami. Co se jí na sobě ale líbilo nejvíce, byly její sytě zelené oči a tmavě hnědé dlouhé vlasy.

Místo aby mu odpověděla, se dlouze napila vína ze své číše.

„Mé jméno je Mathias Udatný z Temného lesa,“ konečně se jí představil.

Pokynula mu hlavou, nemínila se s ním totiž o čemkoliv bavit. Byla na něj nahněvaná a také trochu na sebe. Pamatovala si totiž, jaké pocity v ní odpoledne vyvolal a nelíbilo se jí to.

Všimla si, že zbývající uchazeči je bedlivě pozorují, byť to na sobě nedávají znát. Viděla však jejich hlavy nápadně často se otáčejíc jejich směrem.

„Nechutná ti snad?“ pravil otec s upřímným zájmem. Pečlivě si ji prohlížel. Měla mírně červená líčka a vůbec se na něho nepodívala, když mu odpovídala.

„Jen mě nějak přešel hlad, otče, nedělej si starosti,“ pronesla pevně kontrolovaným hlasem, na němž nebylo poznat, zda se zlobila či nikoliv.     

Seděla vzpřímeně, ruce měla spořádaně složené v klíně a dívala se, jak ostatním chutná. K některým mužům začínala pociťovat čím dál větší nechuť, než tomu bylo odpoledne. Připomínali jí hladovějící psy, kteří se vrhli na první jídlo, které jim bylo předloženo po několika dnech půstu. Mastnota jim ulpívala na prstech, bradě a odkapávala na jejich vyšňořené hrudníky. Bylo to absolutně nechutné.

I kdyby měla k jídlu chuť, po té podívané by ji přešla. Zrakem zabloudila k Mathiasovi. Ten jedl normálně. Právě si k ústům přikládal jedno z jejích oblíbených kousků masa, když si všiml jejího upřeného pohledu. Místo toho, aby svůj pohyb dokončil a vložil si sousto do úst, zamířil s vidličkou jejím směrem.

„Ochutnej, je výborné,“ zašeptal a dál se přibližoval k jejím rtům

Neměla jinou možnost než svá ústa otevřít a nechat si tam vložit onen kus masa. Celou dobu si hleděli do očí a jí pak ten kousek jídla připadal nejlahodnější ze všech, které kdy ochutnala.

Zarazilo ji hrobové tichou, které najednou nastalo. Odtrhla zrak od Mathiase a shledala, že je v sále všichni pozorují. Někteří se tvářili velmi nepřívětivě.

Zčervenaly jí tváře ještě víc a sklopila oči, aby se na ně nemusela dívat.

„Všechno v pořádku?“ zamumlal otec, když se k ní naklonil.

„V tom nejlepším,“ zašeptala, ale zrak nezvedla. Podivovala se v duchu nad tím, co jí to napadlo jíst z jeho vidličky. Copak takhle se chová dáma natož princezna?

Po celý čas večeře se už na své okolí ani koutkem oka nepodívala. Mathias se s ní už nevybavoval, otec také ne a konverzace u stolu vázla, jak už chtěl být každý z uchazečů zpátky doma, neboť pochopili, že princezna o ně zájem nemá.  

Pak když ležela ve své posteli s Robinem po boku, chtěla se opět zahrabat do země, když si vzpomněla na incident s vidličkou. Nechápala, proč ho prostě neodmítla. Stačilo říct jedno krátké slovíčko. Místo toho udělala pravý opak.

Ztrápeně si povzdychla a zachumlala se hlouběji do peřin.