Toto jsou pasáže, které se objeví v nových kapitolách. Jistě budou ještě upraveny a přepsány. Něco pochází z první kapitoly a něco z těch dalších - nejsou ovšem ještě napsány a tak je berte jako takovou vizi. Možná se mi pak do příběhu ani hodit nebudou. Kdo ví. Ale ať máte aspoň nějakou představu o tom, na co se můžete těšit :D.

Jistě tam je plno chyb, tak si jich prosím nevšímejte ;).

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Usedla na kraj postele a pod tíhou otcova rozhodnutí jí poklesla ramena. Její vztek vzal za své a nahradila ho sebelítost a smutek.

Jak mi to jen mohl udělat? Maminka se musí obracet v hrobě. Kdyby žila, jistě by něco takového nepřipustila.

Při vzpomínce na svou už několik let mrtvou matku ji lítost přešla, zůstal jen smutek. Násilím ho však zatlačila na dno své duše a začala přemýšlet s chladnou hlavou.

Jediné co ji napadlo a co se dalo uskutečnit, bylo utéct. Svého otce nemá šanci přemluvit a obměkčit. Vždy hleděl na dobro svého království a dobro své rodiny nebral v potaz. Matku to stálo život, netoužila následovat její osud. Ona se provdá jedině tehdy, pokud bude sama chtít, jinak ne.

Uvědomovala si, že zemi svým rozhodnutí přivádí do obtížné situace a svého otce rovněž, ale poprvé v životě toužila udělat jen něco pro sebe a ne se obětovat pro „vyšší dobro“, jak to vždy bodře nazýval otec.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Čekal zde už několik hodin a jeho těžce nabytá trpělivost se pomalu ztrácela, stejně tak i svit slunce, jehož paprsky dodávaly místu skoro až nadpřirozený vzhled. Ovšem ten se pomalu vytrácel, jak slunce klesalo k horizontu a paprsky už nedokázaly proniknout skrze větvoví stromů.

Jestli se jí něco stalo, z Richarda poteče krev a ne zrovna málo, pomyslel si pochmurně.

Nedokázal dál klidně sedět na plochém kameni, proto se dal do pochodování mezi stromy. Nadále však bedlivě sledoval vchod.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Opět ji přepadl stísněný pocit a poprvé si pomyslela, jestli je někdo nesleduje. Protože v tu malou chvíli, kdy všichni zůstali stát a nikdo se jako zázrakem nepohnul, uslyšela za svými zády v temnotě tunelu zvuk, jež nejvíce připomínal kroky.

Ustrašeně se tam podívala, ale v ubývajícím světle, které se s Richardem vzdalovalo čím dál tím více, nic nezahlédla.

Proto se v rychlosti otočila zpátky a doběhla Ryzáka.

Snažila se ignorovat svrbění v týle, které jí napovídalo, že je opravdu někdo sleduje, a kdyby mohla, utíkala by, jakoby jí za patami hořelo. Ovšem musela se spokojit s tím, že se sem tam ohlédla a pokaždé nic neviděla.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

„Artur mě před tímto varoval, ale já mu nevěřil,“ řekl mrzutě a znovu se podíval na její pravou ruku.

Otočil se k sedlové brašně umístěné na Hektorovi a vyndal z ní malou skleněnou nádobku. Otevřel ji, přiložil k jejímu hrdlu kus čistého plátna a převrátil ji. Pak vybídl Veroniku, aby si vyhrnula rukáv a potřel jí mokrou látkou polovinu předloktí - tam kde se začínala rýsovat modřina ve tvaru jeho ruky.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Nejhorší na tom byla ta bezmoc - nemoci se pohnout ani zakřičet. Jen setrvávat v tom odporném sevření chlupatých paží a doufat v zázrak, který nepřicházel.

Upocená špinavá dlaň na jejích ústech jí znesnadňovala i pouhé dýchání nosem. Pociťovala proto čím dál větší mžitky před očima. Její vědomí se pomalu ale jistě odpoutávalo z jejího těla, které upadalo do bezvědomí.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Bolest jí na prsou tížila jako balvan. Vzlyky, které vydávalo její hrdlo, jí bránily dýchat, až jí to nutilo lapat po dechu. Myslela si, že jí ta vnitřní tíha roztrhne celý hrudník.

Už po několikáté si mokrým kapesníkem otřela obě tváře od slaných slz, které ne a ne přestat téct. Drtila ten malý kousek plátna v dlani a tiše doufala v cokoliv jiného, než to co mělo nastat.

Jediný pohled na utrápenou tvář jejího společníka vzal však za své všechny její naděje, které v sobě ještě měla.

Nad prostranstvím se v tu chvíli rozhostilo úplné ticho. Svist sekery a její následný dopad na dřevěný špalek bylo to jediné, co v tu chvíli slyšela.

∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Cítila zlost. Spalovala její nitro jako oheň. Nemohla uvěřit, že ji opravdu zradil a vydal napospas těm mužům. Nedokázala skoro uvažovat, jak byla její mysl zaplněna zlobou a počínající nenávistí. Nevnímala ani strach, který se ji snažil celou obklopit. Toužila jen po jediném – vrhnout se na něj a zabít ho, klidně i holýma rukama. Racionalita šla stranou.

Divoce se zmítala v sevření dvou mužů a ti měli co dělat, aby ji udrželi. Kopala nohama, kousala je do rukou a nehleděla na to, že si ubližuje.

Nauvažovala nad důsledky. V hlavě měla jen jedinou myšlenku – dostat se k tomu zrádci.